Pravděpodobně bychom si s pohledem na Ježíše narozeného uprostřed
betlémské noci a pohnuti blízkostí, vstřícností a pozorností
odpověděli na tuto otázku kladně. Jsme lidmi, jsme si blízko, jsme
vzájemně spojeni a tento čas nám to umožňuje vnímat a třeba i druhému
říct. Samozřejmě o udržitelnost těchto okamžiků se můžeme
oprávněně obávat.
Na počátku adventu jsem na facebooku zaznamenal video, ve kterém Lady Gaga na
konferenci amerických starostů v Indianapolis v diskuzi řekla: „Musíme
se zbavit všech těch nálepek – gay, hetero, bohatí, chudí… Na ničem
z toho už nemůže záležet. Spojuje nás naše lidskost.“ (Podotýkám,
že tím nechci zabřednout do diskuzí o genderu, ani vytrhnout toto sdělení
z kontextu a abych tomu zabránil, doporučuji vyslechnout
její vyjádření celé, nejlépe přímo v angličtině.)
Píši o tom, protože jsem se nad větou: Spojuje nás naše lidskost –
díky tomuto videu – pozastavil… a zamyslel. Je to tak, byla moje první
reakce. Viděl jsem před sebou adventní týdny, svátky Ježíšova narození
a napadla mě jako křesťana, orientujícího se v Bibli i slova apoštola
Pavla: Vy všichni jste totiž Boží děti skrze víru v Krista Ježíše,
vy všichni, pokřtění v Krista, oblékli jste se v Krista: už není Žid
anebo Řek, už není otrok anebo člověk svobodný, už není muž anebo
žena; všichni jste jeden v Kristu Ježíši. (Gal 3, 26–28)
Není jednota všech, resp. odstranění rozdílů něčím, co si upřímně
přejeme? Není s tím nutně spojen pokoj a porozumění? Není to v jistém
smyslu vize křesťanství a nakonec i procesů sjednocující se Evropy?
Takové otázky se mi dlouho honily hlavou, než se mi mezi nimi objevila
otázka, zda to je reálné. Co pak to lze, aby nezáleželo na tom, jestli je
někdo gay nebo heterosexuál, bohatý nebo chudý, muž, žena, Žid nebo Řek,
mladý, starý, zdravý nebo nemocný? Neodpovídá realitě života spíše
konstatování někdejšího německého prezidenta Richarda von Weizsäckera,
že je normální být různí (Es ist normal, verschieden zu
sein)? Není diverzita nebo možná lépe česky
rozmanitost tím, co je základní vlastností nejen
biologických systémů, a co vyjadřuje míru jejich stability? Normální je
různost… a zranitelnost, která s ní jde ruku v ruce. Bez rozdílnosti
není setkání a bez setkání rozlišení. Různost je základem bytí
člověka. Já jsem já. Ty jsi ty. Zajímáš mě, chtěl bych tě lépe
poznat, ale nikdy nebudu ‚ty‘. Můžeme být nejvýše jedním ‚my‘,
přičemž se vědomě rozhodujeme k tomu, být spolu v různosti. Setkání
v různosti vyžaduje čas, trpělivost a neunese ani idealizování, ani
konkurenci. A vědomi si musíme být také skutečnosti, že druhý
zůstává v podstatě stále cizí. (Emmanuel Levinas)
Ještě než se „vrhneme“ na druhého, abychom se „konfrontovali“
s tím, jaký je, jsme postaveni sami před sebe a konfrontováni s otázkou
vlastní identity, vlastního sebe-vědomí. Bez této konfrontace není možné
se konstruktivně vydat na cestu jednoty v různosti dál. Jestliže nevím,
kým jsem, je logické, že mám strach z toho, kdo ví, kým je. Jestliže to
naopak vím, budu vědět i o svých slabostech a unesu je i u druhého.
Myslím si, že jednota v různosti – kdesi jsem slyšel „smířená
rozdílnost“ – je programem velikosti lidského charakteru, který nám
ukládá Dítě položené v jeslích. Pohled víry, který v něm vidí
Božího Syna, nás učí vidět v každém druhém – ať už je jeho
jinakost vyjádřena jakkoliv – a především v nás samých,
nezaměnitelný základ lidské důstojnosti.
Bůh se stal člověkem a v chlévě za Betlémem se u něj sešli lidé bez
rozdílu právě proto, že byli různí. Ještě nejsme v nebi a tady na zemi
k naší realitě patří, že až s uznáním a s přijetím rozdílnosti
nás spojí lidskost. A není to cesta široká, naopak vede – řečeno
slovy bible – uchem jehly! Vyžaduje spoustu práce, energie a učení
se – především od sebe navzájem.
Literatura
Emmanuel Levinas, Totalita a nekonečno, Praha 1997
Bernhard Casper, Míra lidství – Rosenzweig a Lévinas, Praha 1998