Spojuje nás lidskost?

 

Pravděpodobně bychom si s pohledem na Ježíše narozeného uprostřed betlémské noci a pohnuti blízkostí, vstřícností a pozorností odpověděli na tuto otázku kladně. Jsme lidmi, jsme si blízko, jsme vzájemně spojeni a tento čas nám to umožňuje vnímat a třeba i druhému říct. Samozřejmě o udržitelnost těchto okamžiků se můžeme oprávněně obávat.
Na počátku adventu jsem na facebooku zaznamenal video, ve kterém Lady Gaga na konferenci amerických starostů v Indianapolis v diskuzi řekla: „Musíme se zbavit všech těch nálepek – gay, hetero, bohatí, chudí… Na ničem z toho už nemůže záležet. Spojuje nás naše lidskost.“ (Podotýkám, že tím nechci zabřednout do diskuzí o genderu, ani vytrhnout toto sdělení z kontextu a abych tomu zabránil, doporučuji vyslechnout její vyjádření celé, nejlépe přímo v angličtině.)
Píši o tom, protože jsem se nad větou: Spojuje nás naše lidskost – díky tomuto videu – pozastavil… a zamyslel. Je to tak, byla moje první reakce. Viděl jsem před sebou adventní týdny, svátky Ježíšova narození a napadla mě jako křesťana, orientujícího se v Bibli i slova apoštola Pavla: Vy všichni jste totiž Boží děti skrze víru v Krista Ježíše, vy všichni, pokřtění v Krista, oblékli jste se v Krista: už není Žid anebo Řek, už není otrok anebo člověk svobodný, už není muž anebo žena; všichni jste jeden v Kristu Ježíši. (Gal 3, 26–28)
Není jednota všech, resp. odstranění rozdílů něčím, co si upřímně přejeme? Není s tím nutně spojen pokoj a porozumění? Není to v jistém smyslu vize křesťanství a nakonec i procesů sjednocující se Evropy? Takové otázky se mi dlouho honily hlavou, než se mi mezi nimi objevila otázka, zda to je reálné. Co pak to lze, aby nezáleželo na tom, jestli je někdo gay nebo heterosexuál, bohatý nebo chudý, muž, žena, Žid nebo Řek, mladý, starý, zdravý nebo nemocný? Neodpovídá realitě života spíše konstatování někdejšího německého prezidenta Richarda von Weizsäckera, že je normální být různí (Es ist normal, verschieden zu sein)? Není diverzita nebo možná lépe česky rozmanitost tím, co je základní vlastností nejen biologických systémů, a co vyjadřuje míru jejich stability? Normální je různost… a zranitelnost, která s ní jde ruku v ruce. Bez rozdílnosti není setkání a bez setkání rozlišení. Různost je základem bytí člověka. Já jsem já. Ty jsi ty. Zajímáš mě, chtěl bych tě lépe poznat, ale nikdy nebudu ‚ty‘. Můžeme být nejvýše jedním ‚my‘, přičemž se vědomě rozhodujeme k tomu, být spolu v různosti. Setkání v různosti vyžaduje čas, trpělivost a neunese ani idealizování, ani konkurenci. A vědomi si musíme být také skutečnosti, že druhý zůstává v podstatě stále cizí. (Emmanuel Levinas)
Ještě než se „vrhneme“ na druhého, abychom se „konfrontovali“ s tím, jaký je, jsme postaveni sami před sebe a konfrontováni s otázkou vlastní identity, vlastního sebe-vědomí. Bez této konfrontace není možné se konstruktivně vydat na cestu jednoty v různosti dál. Jestliže nevím, kým jsem, je logické, že mám strach z toho, kdo ví, kým je. Jestliže to naopak vím, budu vědět i o svých slabostech a unesu je i u druhého. Myslím si, že jednota v různosti – kdesi jsem slyšel „smířená rozdílnost“ – je programem velikosti lidského charakteru, který nám ukládá Dítě položené v jeslích. Pohled víry, který v něm vidí Božího Syna, nás učí vidět v každém druhém – ať už je jeho jinakost vyjádřena jakkoliv – a především v nás samých, nezaměnitelný základ lidské důstojnosti.

Bůh se stal člověkem a v chlévě za Betlémem se u něj sešli lidé bez rozdílu právě proto, že byli různí. Ještě nejsme v nebi a tady na zemi k naší realitě patří, že až s uznáním a s přijetím rozdílnosti nás spojí lidskost. A není to cesta široká, naopak vede – řečeno slovy bible – uchem jehly! Vyžaduje spoustu práce, energie a učení se – především od sebe navzájem.



Literatura
Emmanuel Levinas, Totalita a nekonečno, Praha 1997
Bernhard Casper, Míra lidství – Rosenzweig a Lévinas, Praha 1998