Podle lidového názvu je to svátek málem pohádkový, přitom
v křesťanské tradici i v životě člověka nezastupitelný. Vzpomínka na
všechny věrné zemřelé. Vezměte při ní za ruku i své děti.
O co bychom bez tohoto svátku prvních listopadových dnů přišli? Tak děti
o prsty obalené a spálené voskem, o ponurou a přitom fascinující
atmosféru světýlek, vůní a hřbitovního šustění listí. Díky tomuto
svátku se ale můžeme naučit mnohé o sobě i o Bohu.
Co se jednou narodí, také jednou zemře
V sounáležitosti s děním v přírodě můžeme promýšlet jednoduchý a
na podzim všudypřítomný fakt: všechno živě má svůj začátek i konec.
Konečnost života prožívají děti jinak než dospělí a nemají s tím až
takový problém. Mít každý rok příležitost položit si otázky spojené
se smrtí v relativně chráněném a v tradicí určeném čase, je pro
osobnostní růst a zrání každého z nás prospěšné. Děti mají možnost
zeptat se na spoustu otázek. V odpovědích si obvykle nebýváme jistí.
Nebojme se to přiznat. A my dospělí dostáváme prostor popřemýšlet si
nad vlastním hrobem.
Ať odpočívají v pokoji
V těchto dnech se stává zřetelnějším, že žít můžeme také díky
tomu, že nás předešli naši předkové. Jsme součástí rodiny, která má
svou minulost a své kořeny. Máme příležitost připomenout si konkrétní
jména, navštívit rodinné hroby, zavzpomínat a třeba předat další
generaci informace, které už víme jen my. Děti se mohou dovědět veselé
i zvláštní příběhy z rodinné historie, která se díky návštěvě
hřbitova probouzí. A když si k tomu prohlédneme i pár fotek, budou mít
tyto chvíle obrovskou hodnotu.
A světlo věčné ať jim svítí
Náš život i životy našich předků, kteří zemřeli, po smrti nekončí.
V textech bohoslužeb těchto dnů a v modlitbách za zemřelé máme
mnohokrát možnost opakovat a navzájem se ujišťovat, že se stali těmi,
kteří nás předešli do nebeského království a přebývají před Boží
tváří. Takto může náš vztah k nim pokračovat proměněný ve vzájemnou
podporu – jak věříme, a církev garantuje – že my našim zemřelým
přejeme a vyprošujeme věčný život a oni nás mohou podporovat přímluvu a
ochranou. Tato vzájemná výměna dobrého je velkým pokladem naší víry.
Má podobu hořících svící, květin, písní, modliteb a obřadů, které
pomáhají zviditelnit to, co je pozemským očím neviditelné. Totiž, že
společenství církve zahrnuje i zástupy nebešťanů.
Vztah k zemřelým jako projev kultury
Každá civilizace pohřbívá své zemřelé podle toho, jakou k nim má úctu
a z čeho ta úcta vychází. Z historie známe lid popelnicových polí
i honosné hrobky faraonů. My jako křesťané máme v tomto svátku možnost
vyjádřit úctu ke svým mrtvým – a tím i k sobě samým a k životu.
Protože historie ukazuje, že civilizacím, které úctu k mrtvým přestaly
považovat za důležitou, to přineslo spíše úpadek a zánik.
Vzpomínka na všechny věrné zemřelé přispívá mimo jiné
i k tomu, abychom žili v pokoji a světlo věčné svítilo
i nám.
— zpět —