Co bychom ztratili, kdyby dušičky nebyly

 

Podle lidového názvu je to svátek málem pohádkový, přitom v křesťanské tradici i v životě člověka nezastupitelný. Vzpomínka na všechny věrné zemřelé. Vezměte při ní za ruku i své děti.
O co bychom bez tohoto svátku prvních listopadových dnů přišli? Tak děti o prsty obalené a spálené voskem, o ponurou a přitom fascinující atmosféru světýlek, vůní a hřbitovního šustění listí. Díky tomuto svátku se ale můžeme naučit mnohé o sobě i o Bohu.

Co se jednou narodí, také jednou zemře
V sounáležitosti s děním v přírodě můžeme promýšlet jednoduchý a na podzim všudypřítomný fakt: všechno živě má svůj začátek i konec. Konečnost života prožívají děti jinak než dospělí a nemají s tím až takový problém. Mít každý rok příležitost položit si otázky spojené se smrtí v relativně chráněném a v tradicí určeném čase, je pro osobnostní růst a zrání každého z nás prospěšné. Děti mají možnost zeptat se na spoustu otázek. V odpovědích si obvykle nebýváme jistí. Nebojme se to přiznat. A my dospělí dostáváme prostor popřemýšlet si nad vlastním hrobem.

Ať odpočívají v pokoji
V těchto dnech se stává zřetelnějším, že žít můžeme také díky tomu, že nás předešli naši předkové. Jsme součástí rodiny, která má svou minulost a své kořeny. Máme příležitost připomenout si konkrétní jména, navštívit rodinné hroby, zavzpomínat a třeba předat další generaci informace, které už víme jen my. Děti se mohou dovědět veselé i zvláštní příběhy z rodinné historie, která se díky návštěvě hřbitova probouzí. A když si k tomu prohlédneme i pár fotek, budou mít tyto chvíle obrovskou hodnotu.

A světlo věčné ať jim svítí
Náš život i životy našich předků, kteří zemřeli, po smrti nekončí. V textech bohoslužeb těchto dnů a v modlitbách za zemřelé máme mnohokrát možnost opakovat a navzájem se ujišťovat, že se stali těmi, kteří nás předešli do nebeského království a přebývají před Boží tváří. Takto může náš vztah k nim pokračovat proměněný ve vzájemnou podporu – jak věříme, a církev garantuje – že my našim zemřelým přejeme a vyprošujeme věčný život a oni nás mohou podporovat přímluvu a ochranou. Tato vzájemná výměna dobrého je velkým pokladem naší víry. Má podobu hořících svící, květin, písní, modliteb a obřadů, které pomáhají zviditelnit to, co je pozemským očím neviditelné. Totiž, že společenství církve zahrnuje i zástupy nebešťanů.

Vztah k zemřelým jako projev kultury
Každá civilizace pohřbívá své zemřelé podle toho, jakou k nim má úctu a z čeho ta úcta vychází. Z historie známe lid popelnicových polí i honosné hrobky faraonů. My jako křesťané máme v tomto svátku možnost vyjádřit úctu ke svým mrtvým – a tím i k sobě samým a k životu. Protože historie ukazuje, že civilizacím, které úctu k mrtvým přestaly považovat za důležitou, to přineslo spíše úpadek a zánik.

Vzpomínka na všechny věrné zemřelé přispívá mimo jiné i k tomu, abychom žili v pokoji a světlo věčné svítilo i nám.

 

zpět