MISIJNÍ VÝCHOVA V ČESKÉM PROSTŘEDÍ?
Tomáš C. Havel
Misie je slovo, které v sobě ukrývá nádech dobrodružství. Vzpomínám
si, jak jsem jako malý kluk měl rád všechny zmínky o misionářích a
misiích. Když k nám do farnosti jeden – co žil více než čtyřicet let
v Brazílii – přijel, a dokonce byl i u nás doma na obědě, to bylo
něco. Dobrodružství patřilo k dětství malého kluka stejně jako knihy
Karla Maye, Julese Verna nebo Jaroslava Foglara. Zda je to dnes jinak nevím. Co
však vím, že v jádru mladého člověka – kluka nebo holky – je
přirozeně ukrytá touha po poznání nového. Tento veliký potenciál by měl
být citlivě uchopen právě i s ohledem na výchovu. Vzhledem k veliké
otevřenosti a důvěřivosti mladých a s ohledem na skutečnost, že téma
misií přináší mnoho podnětů, stojí za to se nad otázkami misijní
výchovy a jejího potenciálu zastavit.
Minulý rok jsem se účastnil pracovního setkání filipínského
BUKAL-Institutu a Institutu für Kett-Pädagogik v Německu. Přizván byl
i zástupce missio München a společně jsme sdíleli zkušenosti, které se
týkaly i pastoračních a pedagogických témat. Belgický kněz Mark Lesage
rozvíjí v kontextu filipínské církve řadu desetiletí koncept pastorace,
který aktivně počítá s lidským potenciálem farností a malých
společenství a snaží se jej s týmem svých spolupracovníků metodicky
podporovat. Německý pedagog Franz Kett rozvinul ve spolupráci se svými
spolupracovníky originální katecheticko-pedagogický koncept, který
obohacuje a přispívá k náboženské výchově. Setkání se neslo ve velice
specifické atmosféře sdílení různosti v otevřenosti a touze porozumět
druhému. Mohl jsem být aktivně přítomen setkání lidí se zájmem
o druhého a ochotou se učit, a tím se pro mě stal něčím konkrétním
pojem patřící k problematice misií „učit se od světové církve“.
Téma misií pro mě už dnes není otázkou dobrodružství v idealizovaném
světě dospívajícího chlapce, ale mnohem více výzvou k tomu, jak mladým
lidem zpřístupnit možnosti, které sebou pohled na světovou církev
přináší. Poznání různosti v rámci církve je pro mne příležitostí
ptát se po smyslu toho, jak může být takový potenciál smysluplně uchopen
s ohledem na život mladých lidí dnes a co to znamená pro možnosti rozvoje
jejich kompetence s růzností konstruktivně nakládat.
V realitě – i když se to při pohledu z české kotliny tak nemusí
úplně zdát – je předpokladem a vhodným prostředím pro život v jeho
udržitelnosti nikoliv homogenita, ale diverzita. To platí v biologickém
smyslu slova (stačí se zahledět na šumavské smrkové monokultury), ale
i v ohledu společenském. Normální je být jiný, nikoli být stejný.
Různost a diverzita sebou nese řadu podnětů a příležitostí k učení
se, a pro pedagogickou práci je velikou výzvou rozvíjet kompetence umět
s touto růzností nakládat. Misijní tematika nabízí řadu podnětů
k osvojení si této kompetence. Právě křesťanství, i když se to na
první pohled nemusí zdát, je jedinečným reprezentantem různosti na cestě
k jednotě a ve své historii má i řadu selhání v životě
v různosti.
Pluralismus přináší řadu nároků a výzev. Jednou z těch, před kterou
nás různost staví je ta, kterou tematizuje papež František, když mluví
o kultuře setkávání, o kultuře dialogu. Jistý typ setkání s druhým,
s cizím, má potenciál mi pomoci být tím, kým jsem. Martin Buber píše
o tom, že právě „vyslovení“ TY vůči druhému je tím, co nám
pomáhá pochopit sami sebe. Setkání je možné pouze, když víme, kým jsme
a jsme si vědomi jinakosti druhého. Setkání se stane pouze, když zůstane
uchována jedinečnost druhého a máme na něm oba upřímný zájem, aniž
bychom jeden druhého chtěli použít, využít nebo dokonce zneužít.
Setkání s cizím jako s druhým je specifickým typem setkání, které
zviditelňuje jinakost. Buber v této souvislosti dokonce hovoří
o sakramentální existenci. Myslí tím, že Bůh chce k člověku přijít v
„cizosti“ druhého a opačně, že setkání s Bohem se realizuje ve
světě pouze v setkání s lidstvím.
Před několika dny jsem měl možnost se v delším rozhovoru setkat
s profesorem Ednanem Aslanem, muslimským teologem vyučujícím na Vídeňské
univerzitě. V rozhovoru o řadě žhavých témat současnosti najednou
pomohla mému pohledu na existenci věřícího křesťana v naší zemi jeho
reflexe situace muslimů v evropských zemích. Díky jeho pohledu a ochotě
naslouchat se můj pohled doplnil a dotvořil a dostal širší kontext.
Možná se stalo to, co nazývá Klaus von Stosch, reprezentant komparativní
teologie na univerzitě v Paderbornu, zkušeností s mezináboženským
dialogem a co ukazuje, v čem je pro něj přínosné takové rozhovory vést.
Jak to proměňuje jeho pohled na Krista, když mluví o tom, jak v něm
sdělení muslimů v jejich porozumění Koránu probudilo novou
reflexi a
nové hledání odpovědi na otázku, jak k němu mluví Ježíš z Nazareta,
kým pro něj je a co pro něj znamená. Vydáme-li se na takovou cestu, je
naděje, že o víře nebudeme jako křesťané mluvit jen slovníkem
bezduchých frází a prázdných klišé, ale slovy osobního svědectví
autentického života. Co jiného si od misijní výchovy přát?
Literatura:
Martin Buber: Já a Ty. Praha 2005.