SVATÝ VÁCLAV A UMĚNÍ SPOJOVAT
Tomáš C. Havel
V časopise Duha, který se tematicky věnuje postavě svatého Václava (Duha
2 2018/2019) je uveřejněn text, který obrazným způsobem vystihuje podstatu
jeho života. Nadepsán je „S rukou na klice“, protože podle vyprávění
se život knížete Václava završil právě ve chvíli, kdy otevíral dveře
kostela. Na jejich jedné straně byl sakrální prostor, kam lidé
přicházeli, aby se setkali s Bohem, o kterém věřili, že je nadmíru
dobrý, na druhé straně dveří byli kumpáni vlastního bratra, nevraživost,
zloba a závist. Dveře – a protože se pohybujeme v žánru legendy
vlastně svatý Václav sám – je místem, kde se lidská velikost setkává
s lidskou malostí a kde se kultura života setkává s kulturou smrti.
Legenda jakožto specifický literární druh, který umí v příběhu
pojmenovat typický rys života člověka-křesťana a učinit z něj vzor
k následování, nám vykresluje svatého Václava s rukou na klice jako
člověka, který spojoval. A osvojit si toto umění bylo pro naše předky
následováníhodným Václavovým odkazem.
Vyprávění o Václavově smrti však také odhaluje realitu života. Žít
v jednotě a v porozumění není samo sebou. Je to úsilí, které často
naráží na uzamčené dveře, nepochopení, protichůdné zájmy. Můžeme
oprávněně hovořit o umění spojovat. Umění aktuální ve všech
dějinných obdobích. Když jsem si tento výraz zadal na internetu do
vyhledavače, ukázaly se mi články na téma „umění spojuje“. Nejprve
mě to trochu překvapilo, ale pak se mi tato slovní hříčka zalíbila.
Staří řečtí filozofové ve své nauce o transcendentáliích tvrdí, že
každému jsoucnu jsou vlastní tři základní rysy. Hovoří o „unum“,
„verum“ a „bonum“, tedy o „jednom“, „pravdivém“ a
„dobrém“. Františkánský středověký teolog Bonaventura z Bagnoregia
rozšířil toto spektrum ještě o „pulchrum“, tedy „krásné“. To je
jednotou pravdivého a dobrého. Krása je vskutku krásná.
V románu Idiot píše Dostojevský o tom, že „krása spasí svět“.
Když se zeptáme jak, dostáváme odpověď, že krása přivádí člověka
k lásce.
V Evangelii gaudium píše papež František: „Je dobré, aby každá
katecheze věnovala zvláštní pozornost ‚cestě krásy‘ (via
pulchritudinis). Zvěstovat Krista znamená ukazovat, že věřit v něj a
následovat jej není jenom pravdivá a spravedlivá věc, ale také věc
krásná, jež je schopna naplnit život novým jasem a hlubokou radost
i uprostřed zkoušek. Z tohoto pohledu lze všechny výrazy autentické
krásy považovat za cestu, která napomáhá setkání s Pánem Ježíšem.“
(EG 167)
Krása, jakkoliv je abstraktním pojmem, získává z výše řečeného
zřetelnější obrysy. Je buď kvalitou přítomnou v nějakém jsoucnu
(člověku, krajině, písni, myšlence) nebo je záležitostí přístupu
člověka k věci. Immanuel Kant hovoří o nezainteresovaném zalíbení,
tedy o vztahu, který vylučuje jakýkoliv praktický zájem o věc. Krása
zve k postoji, který je ve vztahu k druhému charakterizován odvahou nechat
být. Tím se otevírají dveře obdivu, úžasu, překvapení, ale také
porozumění. Je tedy možné, že by cit pro krásu byl jedním ze základních
předpokladů pro umění spojovat?
Téma, ke kterému jsme trochu oklikou dospěli, je otázkou vzájemného vztahu
estetické výchovy a náboženského vzdělávání. Ve škole se vyučuje
výtvarná výchova, která má ambici rozvíjet také estetickou stránku
člověka, je však často omezena na jména, místa, data neboli historického
průvodce dějinami výtvarného umění, případně prostorem pro kreativitu.
Přitom kultivace citu pro krásu, estetická výchova předpokládá
především schopnost odhalovat smysl pro symboly. To je specifické pole
náboženské výchovy. Zatímco analytické vědy vidí jednu věc vedle
druhé, estetická vize vidí jednu věc v druhé; věc není odlišena od
druhé, ale stává se symbolem jiné věci a hmotné věci zjevují ideje,
které se do nich vtělují. (srov. Špidlík – Rupnik) Je žádoucí
provázet člověka ve schopnosti dívat se a vidět. Porozumět řeči
symbolů. Náboženské vzdělávání má potenciál prohloubit cit pro krásu
a mělo by jej vědomě rozvíjet.
Pak se může stát, že když otevřeme dveře některého kostela, neobklopí
nás náboženský nevkus a kýč, ale budeme uchváceni Krásou, protože
budeme vidět třeba trochu i Václavovým pohledem, a ta chvíle, kdy vezmeme
za kliku, nás spojí s Bohem.
Literatura
Papež František, Evangelii gaudium, Praha 2014
Špidlík, Tomáš – Rupnik, Marko I.: Integrální poznání. Symbol jako
nejdokonalejší výpověď. Olomouc 2015
— zpět —