Nepořádek ve vlastním domě

 



Tomáš Cyril Havel


Psací stůl, u kterého sedím, není zrovna uspořádaným místem. Mám na něm několik hromádek papírů s poznámkami a další dokumenty, které čekají na vyřízení. Podobně je to i kolem v celém pokoji. Papíry jen dostávají podobu knih, které doplňují další věci včetně oblečení nebo bot. Pozoruji však zajímavý jev. Vždy, když už se mi zdá, že je toho už moc a rozhodnu se uklidit – tedy tu hmotu protřídit, zařadit, založit, vyhodit, a ten nepořádek kolem sebe uspořádám, uspořádá se i něco ve mně a s pořádkem v pokoji se ke mně vrátí i pokoj. Přijde mi zvláštní tato souvislost vnějšího a vnitřního, která se vzájemně ovlivňuje. Platí to totiž také i opačně. Vnitřně „neuspořádaní“ lidé přenášejí určitou „neuspořádanost“ také navenek. Když jste v blízkosti kreativně smýšlejícího člověka, víte o tom jistě své.

Nahlédnuto s odstupem se vnější odráží uvnitř a naopak, co je kolem nás je obrazem toho, co neseme v sobě. Takové trochu spojené nádoby – změnou jedné strany změníme i tu opačnou. Zkušenost mi opakovaně potvrdila, že když se přemůžu a uspořádám si věci kolem sebe, přenese se tento řád, přehlednost a s tím spojená jistota i do mého aktuálního životního pocitu.

V současnosti se vede na mnoha úrovních diskuze o kvalitě životního prostředí. O dopadech a důsledcích, které může mít naše činnost v přírodě nakonec na nás samotné. Vzpomeňme pařížskou konferenci OSN o změně klimatu v roce 2015 nebo encykliku Laudato si papeže Františka. Zvedá se i vlna angažovanosti především mezi mladší generací během Fridays for Future. K tomu se můžeme reálně přesvědčit, jak je příroda úchvatná a kolik rostlin, ptáků nebo zvířat právě tyto jarní dny doslova překypuje životem. Chodíme do přírody, abychom v jejím řádu nalezli vnitřní harmonii. Zatím jsme si mysleli, že to tak platí. Ukazuje se ale, že v jistém smyslu je to spíše opačně. Místo, abychom ve vztahu k uspořádanosti stvoření uspořádávali sami sebe a vnímali se jako jeho součást, přebírá příroda naši neuspořádanost. Naše disharmonie už dokonce způsobila nenávratné škody.

Pokud platí v mém malém světě výše zmíněný princip „spojených nádob“ je na místě se ptát, do jaké míry může být a je ochrana klimatu také a především otázkou naší vnitřní uspořádanosti a tedy i spirituality jako prostoru hledání vlastní harmonie. Co by to pak mohlo znamenat i pro vzdělávání a jak k tomu může přispět to náboženské?

 

zpět