Tomáš Cyril Havel
Psací stůl, u kterého sedím, není zrovna uspořádaným místem. Mám na
něm několik hromádek papírů s poznámkami a další dokumenty, které
čekají na vyřízení. Podobně je to i kolem v celém pokoji. Papíry jen
dostávají podobu knih, které doplňují další věci včetně oblečení
nebo bot. Pozoruji však zajímavý jev. Vždy, když už se mi zdá, že je
toho už moc a rozhodnu se uklidit – tedy tu hmotu protřídit, zařadit,
založit, vyhodit, a ten nepořádek kolem sebe uspořádám, uspořádá se
i něco ve mně a s pořádkem v pokoji se ke mně vrátí i pokoj. Přijde
mi zvláštní tato souvislost vnějšího a vnitřního, která se vzájemně
ovlivňuje. Platí to totiž také i opačně. Vnitřně „neuspořádaní“
lidé přenášejí určitou „neuspořádanost“ také navenek. Když jste
v blízkosti kreativně smýšlejícího člověka, víte o tom jistě
své.
Nahlédnuto s odstupem se vnější odráží uvnitř a naopak, co je kolem
nás je obrazem toho, co neseme v sobě. Takové trochu spojené nádoby –
změnou jedné strany změníme i tu opačnou. Zkušenost mi opakovaně
potvrdila, že když se přemůžu a uspořádám si věci kolem sebe, přenese
se tento řád, přehlednost a s tím spojená jistota i do mého aktuálního
životního pocitu.
V současnosti se vede na mnoha úrovních diskuze o kvalitě životního
prostředí. O dopadech a důsledcích, které může mít naše činnost
v přírodě nakonec na nás samotné. Vzpomeňme pařížskou konferenci OSN
o změně klimatu v roce 2015 nebo encykliku Laudato si papeže
Františka. Zvedá se i vlna angažovanosti především mezi mladší
generací během Fridays for Future. K tomu se můžeme reálně
přesvědčit, jak je příroda úchvatná a kolik rostlin, ptáků nebo
zvířat právě tyto jarní dny doslova překypuje životem. Chodíme do
přírody, abychom v jejím řádu nalezli vnitřní harmonii. Zatím jsme si
mysleli, že to tak platí. Ukazuje se ale, že v jistém smyslu je to spíše
opačně. Místo, abychom ve vztahu k uspořádanosti stvoření
uspořádávali sami sebe a vnímali se jako jeho součást, přebírá
příroda naši neuspořádanost. Naše disharmonie už dokonce způsobila
nenávratné škody.
Pokud platí v mém malém světě výše zmíněný princip „spojených
nádob“ je na místě se ptát, do jaké míry může být a je ochrana
klimatu také a především otázkou naší vnitřní uspořádanosti a tedy
i spirituality jako prostoru hledání vlastní harmonie. Co by to pak mohlo
znamenat i pro vzdělávání a jak k tomu může přispět to
náboženské?
— zpět —