Tomáš C. Havel
Na sociálních sítích se vede diskuse o tzv. suchém únoru. Jedná se
o iniciativu, která má motivovat k abstinenci širší vrstvy společnosti.
Komentáře pak glosují tento nápad jako sekulární podobu postní doby.
Někteří se pohoršují, proč potřebujeme suchý únor, když máme
čtyřicetidenní postní dobu. Možná je to však jen cesta pro pamětníky,
jak znovu prožít i únor vítězný (rozuměj nad alkoholem a třeba i sám
nad sebou). Podobně se často hovoří o tom, že zatímco se vyprazdňují
zpovědnice, plní se čekárny psychologů, kteří v jistém smyslu fungují,
jako sekulární zástupci duchovních.
Zdá se, že opět vítězí hluboce vžitá potřeba lidí vstupovat do
tradiční praxe mnoha generací a náboženství a spojit se s druhými
v určitém období v jisté formě sebezáporu, nebo potřeba mít člověka,
se kterým mohu hovořit třeba i o svých stinných stránkách. Co to může
vypovídat o kvalitě služby církve a o tom, jak nabízí svou zkušenost
v tomto smyslu prověřenou mnoha generacemi? Nebo viděno z druhé strany, co
se z toho může církev naučit?
Na titulní stránce časopisu Duha věnované svátosti smíření je
fotografie dětí tvořících bránu, kterou mohou jiné děti procházet (Duha
11 2018/2019). V jistém smyslu je svátost smíření a v ní tematizované
odpuštění tím, co ve víře přijímáme jako dar od Boha, ale i tím, co
nám darují lidé, kteří nám umožní nový začátek. Tak jak je hřích
nejen osobním proviněním v našem vztahu k Bohu, ale i sociálním
fenoménem, je odpouštění nejen tématem mého vztahu k Bohu, ale má
i sociální dopad. Slavím-li svátost smíření, je kněz tím, kdo jedná
ve své službě z pověření církve na místě Božím, i tím, kdo jedná
jako ten, který zastupuje celé společenství církve, tedy společnost.
Téměř hmatatelně se tak přibližujeme síle odpuštění, které pro
člověka vždy bylo velikou výzvou.
Jedním z nároků, ke kterému svátost smíření zve a který
předpokládá, je odvaha k přijetí zodpovědnosti za jednání. Pravidelný
rytmus ohlédnutí se za životem s otázkou: Jak jej vlastně vedu nebo zda
odpovídají má rozhodnutí hodnotě, kterou tento veliký dar představuje,
vede k zodpovědnosti a předpokládá odvahu ji přijmout. Prostor svátosti
smíření nabízí vůči mé lítosti dar odpuštění, takže mohu hledět
nadějeplně do budoucnosti, aniž bych musel „vláčet“ svou minulost
s sebou. Svátost smíření pak odpuštěním přináší novou kvalitu mé
zkušenosti se selháním. Mé hříchy, které se takto mohou „završit“ se
díky tomu také mohou stát mým osobním bohatstvím – mou zkušeností
s vlastním selháním.
Odpuštění je v této perspektivě skutečně síla. Platí to nejen na
osobní rovině, ale i na rovině společenské. Například právě zmíněná
postní doba může být nejen dobou, kdy ji zakusíme na individuální
rovině, ale kdy i jako společenství (třeba farnosti) konfrontujeme náš
život s otázkou: Jak to vlastně vedeme? A v důsledku toho možná najdeme
vhodnou formu, jak projevit pokání a požádat (se) o odpuštění. Můžeme
se tak i mnohému naučit.
— zpět —